Svatá Anežka

Na Oddělení paliativní péče byla slavnostně odhalena a posvěcena socha sv. Anežky, která je společným dílem studentů Střední průmyslové školy kamenické a sochařské v Hořicích - Jindřicha Skokana, autora prvotního návrhu sochy a Petra Pospíšila. Tato událost proběhla za účasti pana profesora Petra Piťhy, ředitele školy Ing. Josefa Moravce, vedoucího učitele a garanta sochy akademického sochaře Michala Moravce, generální představené sester boromejek sestry Bohuslavy Kubačákové, ředitele nemocnice MUDr. Jaroslav Štrofa, CSc., MBA, vedoucí lékařky oddělení SM. Přemysly - MUDr. Pavlíny Markové, nemocničního kaplana P. Jana Gerndta, personálu oddělení a dalších hostů

Zajímavostí je, že socha sv. Anežky v naší nemocnici je součástí skupiny děl věnovaných tématu této svaté, které se hořická umělecká škola rozhodla zpracovat. Náhodou tedy není ani fakt, že studenti pracovali také na základě emocí a dojmů, které v nich vyvolala přednáška odborníka na sv. Anežku, profesora Petra Piťhy, proběhnuvší na jejich škole.

Více o hořické škole najdete zde.

 

Slovo prof. P. Petra Piťhy:

Milé sestry,
vážení hosté,

Postava Anežky Přemyslovny je spojována se základy sociální a lékařské péče v naší zemi. I když jí založený špitál v Praze nebyl prvým, stal se symbolem péče o potřebné a nemocné lidi. Skutečnost a hlavně způsob, kterým se k nim princezna Anežka ve 13. století sklonila, staly se ideou a strhujícím příkladem pro další generace a jako zlatá nit dobra a obětavosti odvíjí se dodnes. Není proto divu, že pro nově otevřené oddělení paliativní péče zvolily sestry Boromejky tuto sochu. Mladičký autor Jindřich Skokan znázornil Anežčinu postavu jako vyrůstající z klášterní budovy. Jakoby ze studnice vymezené roubením zdiva vysoko tryskal duchovní pramen.

Je tu ovšem ještě jiný moment, který bychom neměli přehlédnout. Královsky velkorysé Anežčino založení zdaleka nemohlo stačit nespočetným potřebám. Její věno, královské dary, nesmírné bohatství špitálu odevzdané jen stěží pokrývalo péči o nemocné uvnitř a nezbývalo nic pro zástupy před branami. A přece - pouhá přítomnost a blízkost laskavé sestry Anežky zaháněla beznaděj, vracela důstojnost, těšila. Ať jsou totiž hmotné možnosti jakékoli, třebas i skoro žádné, vždy máme dary, které můžeme dávat - úsměv, pochopení, prostou přítomnost. Mohlo by se zdát, že tyto dary máme proto, že nestojí nic. Takové zdání je mylné. Zůstat trpělivý a radostný uprostřed těžkých pacientů a vrtošivých starců, sahat na bortící se tělo a zůstat uctivý k jeho nositeli a mnoho dalšího vyžaduje tvrdou práci na sobě. Vskutku jen arogantní, věcí neznalý člověk  může žádat službu sester a přitom vypustit z úst, že řeholnice nic nedělají, jen se modlí. Konají velkou a těžkou práci a v modlitbě pro ni berou sílu.

Stojíme na místě, kde se uzavře mnoho životních příběhů. Zde se odehraje poslední dějství mnoha lidských dramat. Velikou roli v nich sehrají láska a blízkost. Jen ten, kdo je raněn slepotou lhostejnosti, řekne, že tady lidé umírají, protože zde se dějí zázraky. Nezpůsobí, že se to místo stane veselým, smrt bude tu častým hostem, ale nebude vítězem. Díky Božímu milosrdenství, které sestry nesou, se zde mnozí opět a jiní vůbec poprvé setkají s obětavou láskou, na mnoho tváří se vrátí úsměv a lidé rozervaní spočinou v náručí smíru. Mnohým se v očích rozsvítí světlo, v němž poznají, že jejich život měl smysl. To velké, co se tu děje, je, že v onom důležitém okamžiku, který každý musí prožít sám za sebe, nikdo není sám.

Chápu, jak potřebné je, aby tu všichni, pacienti, návštěvy, sestry, měli na očích postavu sv. Anežky. Nese totiž ideu lidství, které vysoko převyšuje svět strojově efektivní výkonnosti, všechny ty výkazy a tabulky, v nichž nikdy nebudou existovat rubriky jako držení umírajícího za ruku, přiložení dlaně na čelo blouznícího, ujištění pozůstalého, že jeho drahý zemřel tiše. Kéž by všichni, kdo kolem této sochy projdou pochopili, že každý člověk potřebuje k životu druhé a pravé lidství že je v tom, že druhým podáme sebe.
 
Všemohoucí, milosrdný Bože, děkujeme ti,
že jsi nám odhalil krásu milosrdenství
a poslal mezi nás svého Syna,
aby nás naučil obětavosti.

Děkujeme ti,
že jsi i do našeho národa
postavil vzory láskyplné služby,
ušlechtilé ženy - sv. Zdislavu a sv. Anežku Českou.

Děkujeme ti,
že její příklad strhl za sebou další a další ženy,
které se staly milosrdnými sestrami
a žily pro dobro jiných.

Prosíme tě, abys svou láskou
k takovému životu stále volal nové.
Abys je - když přijmou tvou výzvu - posiloval.
Prosíme tě i za ty, kteří potřebují pomoc,
protože jejich síly jsou vyčerpány.
Prosíme tě za všechny lidi
silné i slabé, bohaté i chudé,
mocné i bezmocné a také za nás,
abychom se k sobě navzájem chovali jako lidé,
ne jako stroje ani jako vlci.
Jako lidé hodní jména člověk.
Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Žehnej, Bože, všem, kdo zde žijí a pracují,
požehnej i tuto sochu,
aby byla připomínkou laskavé sestry Anežky,
aby vracela zemdleným sílu,
opuštěným domov, trpícím útěchu,
nešťastným radost a všem mír srdce.

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
•